Linux - uživatelé, skupiny a práva

Přihlašovací jméno může obsahovat malá písmena ASCII tabulky a některé speciální znaky (obvykle je povolena pomlčka a tečka). Velká písmena by se neměla používat, protože způsobují potíže při doručování elektronické pošty, kde v adrese nezáleží na velikosti písmen. Délka je v konzervativním případě omezena na osm znaků, avšak v moderních systémech může být delší (typicky ve tvaru jmeno.prijmeni).

Heslo bývalo v souboru uloženo dříve, dnes je na této pozici obvykle písmeno x, protože heslo je uschováno v souboru /etc/shadow (kvůli ochraně proti útoku hrubou silou na použitou jednosměrnou šifru).

UID je číslo uživatele, které používá pro rozlišení uživatelů operační systém. Číslo 0 (nula) je vyhrazeno pro správce systému (root), pro kterého se oprávnění nekontrolují. Ostatní čísla jsou běžní uživatelé, kteří jsou si z pohledu systému rovni, přičemž čísla do 100 (resp. 500) jsou vyhrazena pro systémové účty (typicky různí démoni) a čísla nad 500 jsou určena pro běžné uživatele.

GID je číslo primární skupiny uživatele. Uživatel musí být vždy členem alespoň jedné skupiny. Systémy, které vycházejí z řady System V zakládají pro každého uživatele stejnojmennou skupinu, jíž jsou jediným členem. Tento způsob nutí správce, aby založil vlastní skupinu, která by sdružovala (vybrané) uživatele (např. v linuxových systémech Fedora, Red Hat Enterprise Linux, CentOS). V systémech vycházejících z větve BSD jsou všichni nově založení uživatelé implicitně členy skupiny users (např. v linuxových distribucích Debian, Ubuntu). Jedno z uvedených chování lze obvykle v systému nastavit.

Plné jméno je obvykle jméno a příjmení uživatele. Někdy se za čárky uvádí ještě kancelář, telefon do kanceláře a telefon domů. Plné jméno využívají některé programy (např. klient elektronické pošty, který ho implicitně používá pro jméno odesílatele). V souboru není uvedeno kódování, takže je nutné, aby případná písmena s diakritikou byla uvedena v kódování, které implicitně používá celý systém (dnes typicky UTF-8), případně se smířit s tím, že bude někdy špatně interpretováno (nutno vyzkoušet). Uživatel si může své plné uživatelské jméno měnit příkazem chfn.

Domácí adresář slouží pro uložení konfiguračních souborů (typicky začínají tečkou a jsou proto skryté a pro uložení uživatelských dat. Typicky jsou domácí adresáře umístěny v /home/prihlasovaci.jmeno, ale není to nezbytně nutné. Definici domácího adresáře používá například shell, který je schopen cestu doplnit při expanzi znaku tilda (~). Běžné programy využívají spíše proměnnou prostředí HOME, která je podle této položky nastavena při přihlášení uživatele (a použije ji např. při ukládání uživatelských souborů). Do domácího adresáře je obvykle při založení uživatele nakopírován obsah adresáře /etc/skel, který obsahuje několik implicitních uživatelských konfiguračních souborů (jako ukázky nebo pro zajištění prvotního zamýšleného nastavení, např. ~/.bashrc pro inicializaci shellu BASH při přihlášení).

Implicitní shell je interpret příkazů, který je spuštěn při přihlášení uživatele (nebo při spuštění emulace terminálu v grafickém prostředí), což je typicky /bin/bash. Uživatel si může změnit implicitní shell pomocí příkazu chsh, avšak může vybírat pouze z těch, které jsou uvedeny v souboru /etc/shells. Stejně tak systém při přihlášení nespustí shell, který v tomto souboru není uveden, což je bezpečnostní opatření. Shell může být též nějaký jiný program, který zajistí komunikaci s uživatelem (např. menu). Systémovým účtům se obvykle dávají jako shell programy, které nedělají nic, aby se na ně nemohl někdo přihlásit (např. /sbin/nologin, méně vhodně /bin/false apod.).

Hesla nejsou zapsána v /etc/passwd (kdysi tam byla, ale nebylo to bezpečné), ale jsou zapsána v zašifrované formě v souboru /etc/shadow.

Soubor /etc/shadow může číst jenom uživatel root a členové skupiny root a zapisovat do něj může zase jenom root.

Některé hry zapisují dosažené skóre do souboru, aby mohli hráči své výkony porovnat. Takový soubor by musel mít právo zápisy pro všechny uživatele v systému. Hráči by pak snadno mohli tento soubor měnit a své dosažené skóre neférově zvyšovat. Proto je program s hrou svěřen speciální skupině (např. games) a je mu nastaven SGID bit. Soubor se skóre pak bude mít právo zápisu přidělené jen skupině games. Do souboru se skóre tak spuštěná hra může zapisovat, kdežto uživatelé nemohou soubor měnit.

Uživatelé, kteří pracují na společném projektu, patří do společné skupiny project a obvykle nemají tuto skupinu nastavenou jako primární (nebo si ji zapomenou před každou prací na projektu pomocí příkazu newgrp změnit). Vytvoří-li ve společném adresáři, kam mají na základě členství ve skupině project přístup, nový soubor nebo adresář, bude patřit jiné skupině. Ani při nastavení umask na hodnotu zajišťující skupině zápis tak nebudou kolegové moci soubory upravovat nebo soubory v nových adresářích mazat a přejmenovávat. Přidělit oprávnění všem není nikdy vhodné. Proto je na kořenový adresář projektu, který patří skupině project nastaven SGID bit. Nové soubory a adresáře tak automaticky patří skupině project a nové podadresáře mají nastaven SGID bit.